Tvoje kniha

Tvoje kniha bude obsahovat čtyři ilustrované pohádkové příběhy, ve kterých budeš hlavním hrdinou/hlavní hrdinkou.
Celkem bude mít Tvoje kniha 80 stran textu, 26 stran ilustrací a 26 stran volného prostoru pro Tvou vlastní tvorbu - Tvé ilustrace.

Neboj se udělat objednávku - Tvá objednávka je totiž platná, až ji Tví rodiče pošlou zpět z vašeho e-mailu. Když ji nepotvrdí, nic neplatíš, objednávka není platná.

Krátké ukázky příběhů

Použitá jména jsou jen pro ukázku, v knize bude samozřejmě tvoje.

O Kačence a medvídkovi Vuvu

"Dobré ráno Vuvu. Jak jsi se vyspal? Dobře? To jsem ráda. Není ti tu trochu zima, Vuvu? Mě ano.
Jé okno je otevřené. Počkej tady na mě, jdu ho zavřít." 
Kačenka zjistila, že někdo nechal okno dokořán otevřené.
Velmi se tomu divila, vždyť ho přeci maminka nechala večer jen trošičku pootevřené.
"Asi byl velký vítr", usoudila Kačenka.
"Tak Vuvu, půjdem na snídani? Vuvu, kde máš mašli? Mamí, mamí pojď sem, prosím", volala Kačenka maminku na pomoc.
"Co se děje?", ptala se maminka vyděšeně.
"Mami, Vuvu ztratil mašličku", odpověděla smutně Kačenka.
"To je hrozné, musíme ji najít. Kačenko, proč je tu taková zima?", chtěla vědět maminka.
"Protože mi někdo v noci otevřel okno."
"To musel být nejspíš vítr. Nechala jsem ti okno jen malinko pootevřené."
"Tak honem vyskoč z postýlky, ať ji můžeme prohledat. Myslím, že mašlička musí být zapadená někde v postýlce", domnívala se maminka.
Kačenka s maminkou prohledaly celou postýlku a také celý pokojíček. Po mašličce nebylo vidu ani slechu.
Prohledaly tedy vše znova. Nikde nic.'

Jak Ivanka naučila kočičku mňoukat

V lese se najednou ozval prapodivný zvuk připomínající štěkot.
"Určitě je to pejsek!
Asi se zatoulal a my mu musíme pomoct", zvolala Ivanka a už běžela směrem k místu, odkud vycházel podivný zvuk.
"Počkej Ivanko to štěkání je nějaké zvláštní. Kam to běžíš?"
"Rychle babičko, ten zvláštní štěkot, se ozývá támhle z křoví."
Když Ivanka doběhla ke křoví, zůstala stát s otevřenou pusou. Jelikož před sebou neměla pejska, jak předpokládala. Místo pejska, se v trávě krčila kočička.
"Ivanko, Ivanko, příště nikam bez dovolení neu...
Kde je ten pejsek? A co tady dělá kočička?"
"Nevím, možná utekl", napadlo Ivanku.
"To se mi nezdá, Ivanko, musely bychom ho vidět."
"Třeba je to nějaký druh pejska, který neznáme", zkoušela to dál Ivanka.
"Nevím Ivanko, takle pejsci nevypadají."
Babička s Ivankou byly z nalezeného zvířátka opravdu velmi popleteny. Koukaly střídavě jedna na druhou a pak obě na zvířátko.
"Já nejsem pejsek, já jsem pravá kočička", promluvilo zvířátko.
"Babičko, ten pejsek mluví. Sousedka od naproti měla pravdu, je to opravdu pohádkový les", prohlásila nadšeně Ivanka.
"Ach jo, už jsem vám říkala, že nejsem pejsek. Jsem ko-či-čka", řeklo už trochu naštvaně zvířátko.
"Kočička? Proč, ale místo aby jsi mňoukala, štěkáš?", ptala se udiveně Ivanka.
"Chápu, že se vám to zdá divné. Nemňoukám, protože to prostě neumím. Bú, bú, bú."

Pepíček a Janička zachraňují kouzelnou, nekouzelnou rybičku

"Dost!
Janičko, Pepíčku, jděte se dívat na rybičky k zadním kádím. Já zatím sama vyberu našeho vánočního kapříka. Do Vánoc zbývá jen týden. Nerada bych ho strávila zde."
"Teď jsme maminku naštvali, je to tvoje chyba, brácho."
"Není! Ty za to můžeš."
"Necháme toho, ano?", navrhla Janička.
"Dobře, ruku na to", souhlasil Pepíček.
"Pojď se podívat k té zelené káďi, jsou tam krásní kapříci", řekla Janička Pepíčkovi a už k ní běžela.
"Mě se nejvíc líbí tenhle malej. Janičko, máš tady peníze?"
"Nemám, na co je potřebuješ?"
"Mohli bychom ho koupit a pustit do rybníka."
"Pomoc, pomozte mi prosím. Pomoc", ozvalo se za nimi.
"Pepíčku, slyšel jsi také volání o pomoc?"
"Slyšel, ale kdo to byl?"
Janička s Pepíčkem se zmateně rozhlíželi kolem dokola.
"Tady, tady dole v kádi", ozval se hlas znovu.
"Janičko, ten hlas vychází z tamté kádě. Jdeme tam."
"Podívej, to je zlatá rybička", řekla Janička.
"Přesně tak vypadají kouzelné rybičky.
Jsi kouzelná rybka?", zeptal se Pepíček.
"Právě, že nejsem. A to je důvod proč mě tu drží", odpověděla rybka.
"Kdo tě tu drží?", ptala se zděšeně Janička.
"Ten pán co nás tady prodává. Když mě vylovil…"
"Co tady děláte?", ptal se neznámý hlas za Janičkou.
"Koukáme se na rybičku", řekl rychle Pepíček.
"Tady není nic ke koukání", řekl vztekle prodavač, kterému patřil neznámý hlas.

Jak Filípek a jeho kamarádi zachránili Vánoce

V malé vesničce jménem Bretice, žilo jen pár lidí. Všichni se navzájem dobře znali a když měl někdo z nich problém, ostatní mu hned ochotně přispěchali na pomoc. Takto si poklidně žili až do dne, kdy se do bytovky uprostřed náměstí přestěhovala tajemná starší paní.
„Ahoj Filipe, půjdeš s námi ven?", ptala se Janička, která stála s bráchou pod okny bytovky ve které bydlel Filípek a Honzíček.
Filípek, Janička, její brácha Jiříček a Honzíček, byli od malička nejlepšími kamarády. Všechny lumpárny, co se v Bretících staly, měli na svědomí právě oni.
„Jasně, počkejte chvilku.
Zvonili jste už na Honzu?", zajímal se Filípek.
„Zvonili, řekl, že už jde dolů. Tak si pospěš", popoháněl Filípka Jiříček.

Dobrodružný příběh Honzíčka a pejska Varťáčka

Děti mu tedy vysvětlily, že na to aby pastevce našel, bude potřebavat doprovod. Někoho, kdo se v horách vyzná.
„A nemohl bych poprosit vás?“, zeptal se principál.
Děti požádaly principála o minutku strpení. Kousek popošly a začaly se radit.
„Já nevím myslíš že s ním máme jít?
Zdá se mi to zbytečné.
Starý pán Varťáčka určitě neprodá", zhodnotil situaci Honzíček.
„To máš sice pravdu, ale on byl na nás tak hodný, tak mu to můžeme vrátit.
Navíc starý pán má přeci za chaloupkou kouzelnou studánku, ne?“, začala Bětka.
„Ano, má.
No a co?“, nechápal Honzíček, co mu tím chce Bětka říci.
„Ale na trh bohužel jezdí jen jednou za rok.
Tudíž když pomůžeme principálovi, pomůžeme i mé sestře, která se již 3 roky chce provdat.
„Dobrá, ale musíme se nejdřív dovolit rodičů“, řekl Honzíček.
„Souhlasím“.
„A jaký máš plán?“, zeptal se Honzíček.
„Říkala jsem si, že kdybychom principála dovedli ke starému pánovi, tak bychom mohli kouzelnou vodu koupit přímo na místě“, vysvětlila Bětka.
„Skvělý nápad“, souhlasil Honzíček.
Obě děti se tedy dohodly, že principálovi pomohou.
Za chviličku už se domlouvali s principálem, kdy a v kolik do hor vyrazí.
Nakonec se shodli na zítřku.
„V kolik by se vám to hodilo?“, zeptal se principál.
„Já můžu od dvou hodin“, řekl Honzíček.
„To bohužel nemohu.
Mám čas až od tří“, řekla Bětka.
„Můžeme se tedy dohodnout na třetí hodinu odpolední?“, ptal se nedočkavě principál. Třetí hodina odpolední každému z nich vyhovovala, tak bylo dohodnuto.
Sraz si smluvili na náměstí před kašnou.
Bětka i Honzíček celou cestu domů přemýšleli plánovaném výletě a o tom zda je kouzelná voda opravdu kouzelná.